Náš příběh

Kdysi překdysi zahlédl jeden mladík upozornění na takové té modré stránce, kam všichni chodíme zabíjet svůj čas, jedno upozornění. A v něm stálo "někdo" vám doporučuje přidat si uživatele Johana do přátel. Inu onen mladík, říkejme mu třeba Jakub, prolustroval daný profil, řekl si krásná holka, dobrý, z Prahy, dobrý... tak si ji přidám a uvidíme.
Po roce a půl domlouvání na brusle, venčení v parku a všeho možného tlachání pomocí sáhodlouhých  dopisů se konečně domluvili na randíčku. To se protáhlo až přes oslavu narozenin pana J. do páté hodiny ranní. Po páté hodině odpolední, když se všichni probrali, napsal zprávu, jestli je ok a jestli se chce vidět znovu. Zkuste hádat co odpověděla, když teď koukáte do těchto stránek.
Dala mu stejnou odpověď jako jednoho letního večera, kdy před ní na festivalu klekl do bláta, roztrhl si při tom kaťata v rozkroku a kromě rrrrrup se ozvalo hádejte co ještě. Stejnou odpověď dal i on ji, když se ho ráno zeptala, jestli ji tedy sežene prstýnek, který v záchvatu večerní spontánnosti neměl. Tak ji kolem prstu uvázal stéblo trávy a ejhle.
Uplynula ještě nějaká krátká doba, kdy se ona zeptala, jestli je připravený na to stát se taťkou. Ta odpověď v tomto příběhu se může zdát krapet stereotypní, ale tak už to v životě chodí. Nejhezčí vánoční dárek onoho roku dostal pár týdnů po té odpovědi, ale 25. ráno. A pak kdo tady zavádí ty americké tradice...
A tak se jim narodila Izabelka, jejich krásný diblík, která půjde s maminkou k oltáři nebo co to tam vlastně budou mít (neberou se v kostele, ale jelikož je znáte, tak vám to je úplně jasné), aby řekli své úplně poslední "tak jo".